Ranní návštěva

Sníh není jen exaktním pojmenováním druhu srážkové vody. Sníh je chladivé potěšení. Bílé vločky padající k zemi jsou jako miniaturní výsadkáři v bílých kombinézách, kteří svými těly zakryjí černotu a šeď okolo nás. Proto když sněží, nesténám, raduji se. Jsem přece z rodu horalů.

Bylo jasné mrazivé ráno. Druhý den našeho pobytu na horách. Moc dobře jsem si dal pozor, abych nezaspal ranní svítání. Ranní paprsky se zrcadlili v mrazem malovaných oknech. Rudé červánky kolorují příchod jitřenky připravili na nebi neskutečné divadlo.  

Vzal jsem svůj fotoaparát, dám mu příležitost zaznamenat tento prchavý okamžik. Díky této malé skříňce, budu moct později Marceli ukázat otisk tohoto přírodního úkazu. Teď ať ještě spí.

Nechal jsem Marcela vklidu snít dál svůj sen a vypravil jsem se ven. Podmaněn touto krásou, nevšiml jsem si těch dvou párů očí. Vstoupil jsem do mrazivého ticha, kde odehrává se od pradávna tichý příběh kořisti a lovce. Tím prvním hercem na jevišti byl ladný a zletilý král lesů. Svou korunu sice před zimou odložil, ale bylo vidět, že na hlavě vyráží nová.  

U kůlny na dvorku stál srnec, ostražitě ujídal z koše jablka, která jsme měli v úmyslu dnes donést do krmelce. Stál tam bez obav, vědom si toho, že rychlostí běhu se mu nikdo nevyrovná. Oči srnců jsou smutné a hrdé, říká se. Zrcadlí úděl pronásledovaných. 

Ty druhé oči, soustředěné a tak trochu jako vlčí, sledovali srnce. Byly nenápadné a ostražité. Patřili lovci, který dnes lovil svou kořist pouze zraky. Neměl zde svou zbraň a neměl dnes ani právo srnci vzít jeho život. Přesto se v něm pradávné geny probudili. Nemohl již dále spát a podobně jako já vstal ze svého lůžka a vyšel na zápraží. Zahalený do hutné černé deky posadil se do nejtemnějšího rohu a číhal.    

Chápete dobře, celé jsem to zkazil. Svým příchodem vyplašil krále a lovec přišel o možnost posledního zásahu svým ostřížím pohledem. Srnec tiše uprchl přes díru v plotu na louku za chalupou a pak zmizel v temném lese.    

Já jsem se však nad ničím nepozastavil. Můj lovecký smysl je hluboko pohřben v mojí duši. Proměnil se snad v lovení fotografických momentků. Zaujat svým objektem lovu, směřoval jsem k plotu předzahrádky domu. Tam se mi odhalilo celé panorama. S okem na hledáčku a prstem na spoušti jak spouští u zbraně jsem lovil a lovi barevné obrazy.

Mezitím, co jsem byl plně soustředěn zaujetím pro detail, lovec si našel novou oběť, mne, narušitele. Neslyšně se ke mně zezadu připlížil. No i když, v této i ćhvíli bych neslyšel ani příchod nosorožce, jak jsem byl myslí mimo. Lovec se nenápadně tedy připlížil a jednou větou mě zasáhl do srdce. Tak hodně mě vyděsil. 

„Přijít dneska pěkná vánice. Vůbec to neříkat nic dobré,“ pravil Ian.

„Fuj! To jsem se lek!“ vypustil jsem slova, jež jako šíp, který proletěla tělem. 

Ian však nerušeně pokračoval dál, „...ale je to pěkný. Dawn is beautiful. Než jsi přijít, byl tu roebuck. Nevím, jak se to řekne česky. Určitě to byl král všech roebuck lesů kolem.“

 „Tam sníst apple,“  dodal a ukázal prstem na koš s jablky. 

Uvědomil jsem si, že nejsem asi až tak velký zálesák, jak jsem si myslel. Místo zaměření zraku na zvěř jsem se nechal dojmout nebeskou malůvkou. Anglicky moc dobře neumím, ale domyslel jsem si, že to byl srnec. Vůbec mě teď nepřekvapovalo, že ten kluk ví o přírodě mnohem víc než já, který si to většinou načet z knih. 

 „Jak si to zjistil, že máme na dvoře návštěvu?“ se zvědavostí jsem se zeptal Iana. 

 „Nemohl jsem už spát. A okno vedle postele je sem ven. Uviděl jsem ho a musel jsem si jej prohlédnout z blízka. Vzal jsem na sebe tmavou deku, abych splynul ve stínu. “ vysvětloval. 

Otevřela se okna a Standa na nás zahalekal: „Co tam děláte na tom mrazu? Pojďte do tepla. Uděláme snídani.“ 

U snídaně nám pak Ian vyprávěl o tom, co ráno viděl. Vyprávěl, že se roebuck - srnec v Kanadě nevyskytuje. Místo něho mají mule deer, jelence, středně velkého jelena. 

Zatímco my s Marcelem jsme šli lyžovat, zůstal Ian doma s dědou Standou. Rozhodl se, že se naučí opravovat motorovou pilu, kterou Standa dostal na servis. Zavřeli se do dílny a ani nevnímali, že se venku začali ženit čerti. Vánice nás brzy vyhnala ze sjezdovky domů ke kamnům. 

Po obědě jsme pak Iana učili Prší, tedy Sněží. Úpravu, kterou jsme to hráli ve vlaku. Až k večeru se vše uklidnilo. Zatímco jsme se Standou vyhazovali nový přísun sněhu. Kluci stavěli iglu. Ian měl v něm stravit v plánu následující noc. Ale pro dnešek nepohrdl teplou peřinou.