První lyžování
Hlasitý sesuv sněhu ze střechy probudil nás ze sladkého spánku. Jak se ukázalo, bylo už půl desáté. Spali jsme tvrdě. S pocitem provinění z dlouhého lenošení jsme se v plížili do sednice ke Standovi. Uctivě jsme pozdravili.
„Haverlanti nemusíte mít výčitky. Včera jsme dlouho ponocovali,“ shovívavě se usmál, „a taky jsem si dnes pospal. Na kamenech máte bílý kafe, tohle je i pro Marcela. Udělal jsem je ze žitovky. Můžete si ji osladit lesním medem, který mám od souseda Dolečka. K tomu máte rohlíky, jsou v ošatce v komoře. Já už jsem snídal, měl jsem hlad.“
Tak žitovka. Zkoumal jsem obsah rendlíku. Tu jsem dlouho nepil. Vzpomínám si, jak moje babička každé ráno snídala rohlík namočený v této kávě. Nejdříve si do hrnku nadrobila kousky rohlíku a ty pak zalila rozvarem. Byl to její denní zvyk. Uvědomuji si, že ke stáří měla problémy se zuby a tak to pro ni jistě byla příjemnější cesta než bolestivé kousání. Dnešnímu člověku se může tahle snídaně zdát monotónní, ale ke skromnému životu mojí drahé babi, to prostě patřilo. Ve svátek to však byla jiná. To místo rohlíku si na Vánoce zase rozlámala vánočku a na velikonoce mazanec.
Po snídani jsem si vzal službu u nádobí, zatímco Standa šel s košem pro dříví. Marcel mu v tom sekundoval. Přinesl plnou náruč polínek. Sledoval jak Standa se obratně stará o oheň v kamnech. Bylo vidět, že to není jen tak přiložit.
„To je krasavec, Marceli! “, pochvalně poplácával Standa Marcela na rameni, když jsme konečně našli chvíli na obdivování epochálního díla.
„Půjdu ještě naštípat dříví na odpoledne a navečer, “ nabídl jsem se.
„To je dobrý,“ zarazil mě Standa, „koukejte jít lyžovat. Tohle neuteče. Udělám oběd na půl druhou. Myslím, že na první Marcellovo lyžování vám dvě hodiny stačí.“
Vzali jsme si tedy lyže a vyšlapali si to jen pár kroků za chalupu. Na vrchol kopce byl horní konec lanovky. Na druhou stranu do údolí se svažovala urolbovaná sjezdovka. Lyžařů tu oproti ránu výrazně ubylo, většina už šla domů do chalupy na oběd. Jen pár vytrvalců nedodržovalo svůj polední klid.
Nepočítal jsem, že bych to s Marcelem hned napoprvé sjel. Zatím první krůčky na sněhu se seznamoval s lyžemi. Teprve po chvilce na mírně svažitém plácku jsme se učili první obloučky.
Marcel je zvídavý kluk a netrvalo dlouho, když pochopil princip přenášení váhy v obyčejné jízdě v pluhu. To je když máte špičky lyži u sebe a paty naopak od sebe. Vybudil jsem jej k odvaze a spustili jsme se při okraji sjezdovky ve velkých obloucích dolů.
Šlo to skvěle. Marcel jen párkrát spadl, a to když si nedal pozor, příliš svoje lyže ponechal v neřízeně rychlé jízdě. Tehdy se mu lyže zkřížily a on udělal šipku do závěje. Ještěže ten nový sníh byl nadýchaný, pád to byl měkký jako do peřin. Za těchto výborných podmínek byla šance, že se brzy naučí lyžovat.
Když si vzpomenu na své začátky, uvědomuji si, že nebyly tak slavné. Pro naši sprotovní rodinu bylo lyžování pravidelnou aktivitou v zimním ročním období. Táta nadšený lyžař vzbudil lásku k lyžování u mých dvou starších bratrů. Se mnou to měl horší. Jako cvalík jsem na nich působil neobratně a často jsme si pletl pravou s levou stranou. Vztekla jsem se a dokonce jsem jednou ohnul ve zlosti i hůlku. Sjezdové lyžování mě odpuzovalo také i proto, že k němu byla nutnost užít vleku. Opakovaně jsem totiž z něho padal.
Tehdy se ve mne teprve probudil rodinný závodnický gen. Uštěpačným úsměvům jsem chtěl najednou ukázat coproto. Nasadil jsem si tedy brýle, uvázal jsem si kolem krku za mou stále plápolající šálu a ve svém stabilním stylu v posedu v zadu v lyžích jsem se rozjel na první bránu. Jediná Andrea v cíli, která jela dříve přede mnou a několikrát spadla, kvůli které museli několikrát přerušit závod, povzbudivě skandovala mé jméno.
Prosvištěl jsem druhou, třetí a čtvrtou, když přišla zákeřná brána vpravo. Přede mnou na ni spadlo již několik zkušených závodníků. Soustředil jsem se, dlouhým kontrolovaným obloukem a zastavil se v proti svahu. Nespadl jsem, jen jsem na chvilku zůstal stát. Rychle jsem se otočil a pokračoval bez chyb dál. Cílem jsem prohučel ani nevím jak a asi sto metrů níže než stál časoměřič, jsem bezvládně spad. Večer na vyhlašování jsem neočekával nejlepší umístění než v druhé polovině startovní listiny. Myslím, že pro všechny to byl šok, když vyhlásili moje jméno při dekorování bronzového místa. Dodnes nevím, jak to bylo možné. Jistě, nevynechal jsem žádnou bránu, tím pádem nepřičetli mi žádné trestné sekundy a na třetí místo stačil můj čas. Každopádně to musel být nevídaný pohled, když jsem stanul ve svých teplákách pod prsa na stupních vítězů vedel dvou třídních frajérů ve značkových kombinézách.
Stejně si myslím, že muj nečekaný úspěch byl pouhou konspirací. Všichni učitelé ho moc dobře znali jako vášnivého lyžaře. Medaile se někde zakutálela, ale ten diplom schovaný stále mám.
Dojeli jsme s Marcelem dolů. U pokladny jsem koupil jednu jízdu vlekem. Dnes už to opravdu stačilo, jdeme domů. Ještěže existují sedačkové lanové dráhy. Stačí se usadit a nahoře vás v krajním případě z toho sundá obsluha vleku. Ale to nebyl náš příklad.
U výstupu nás vyhlížel Standa. Viděl jak Marcel seskočil ze sedačky bez pádu. Seznámil nás s kamarádem, který zde pracoval na otočce lanové dráhy. K chalupě už Marcel sám před námi sjížděl v malých obloučcích.
„Copak jsi nám Stando dneska k obědu uvařil?“, vyptával jsem se cestou.
„No přece špalíčky se strouhankou,“ vzpomněl si na mé oblíbené dětské jídlo.
„Mňam, tak to jsem aspoň 20 let nejed!“ posteskl jsem si.
Po obědě se Standa s Marcelem odebrali do kouta vedle kamen.
„U nás na horách musí haverlanti po obědě chvilku odpočívat!“, zavelel Standa a roztáhl kanape, na kterém se oba uvelebili k poobědovému spánku, zatímco já jsem si šel splnit svůj závazek a připravil jsem koše s dřívím na otop.
Po hodině odpočatý Marcel se Standou se přišli na mě podívat. Sekal bych dříví dál. Měl jsem dobrý pocit z fyzické práce. Avšak ti furianti, lákali mě na kafe a kynutý jablečný závin. Tomu se přece nedá odolat.
Po báječné svačině jsme si půjčili staré dřevěné sáňky a vyzazili na saňkovací dráhu.
Vystoupali jsme až na nejvyšší vrchol v okolí po široké lesní cestě. Z jeho holého nejvyššího místa jsme se pokochali výhledem po okolí. Zapadající slunce nás upozornilo, že je čas vrátit se zpět do chalupy ke Standovi. Ještěže jsme měli ty sáně. Cesta zpět byla rychlejší, ještě za šera jsme dojeli na konec lesa. Přes louku jsem viděli Standův dům. V sednici už svítila světla jeho lampy nad stolem. Blížili jsme se blíž a odspodu, od silnice vedly k domu v hlubokém sněhu stopy.
„ Asi máme návštěvu,“ poznamenal jsem k Marcelovi.
Byly to velké stopy. Mužské. Odhadoval jsem velikost bot na 45.
Uklidili jsme sáňky do kůlny a připraveni na překvapení jsme vstoupili do vyhřátého pokoje. Rozzářený Standa nám hned představoval návštěvníka.
„Představte si, v jakém jsem byl šoku, “ vyprávěl, „Někdo klepe na dveře. Jdu otevřít a tam stojí on. Bez čepice. S tímhle malým batohem. Před chvíli jsme volali, že šťastně dorazi. Že už je na místě. No byl to šok, věru.“
Před námi na selské lavici u dlouhého stolu seděl usměvavý hoch. Dlouhé hnědé vlasy a v nich zapletené jedno pírko. Hnědé oči byly jasné a zrcadlily zvýdavou mysl. Nos měl po svým indiánských předcích. Štíhlá, šlachovitá postava nepopiratelně prozrazovala příbuznost se Standovými geny.
Takové bylo naše první poznání. Ian, vnuk horala od Bukové hory a syn Janka, kanadského dřevorubce. Neohlášeně přiletěl z Kanady na zkušenou.
„Ale tohle jste mi neměli s tvojim tátou přichystat. Co kdybych nebyl doma! Co by sis počal sám v cizí zemi?“ láteřil Standa, „Tvůj táta je pěkný janek, poslat syna bez přípravy do světa. Ještě nejzodpovědnější otec než jsem byl já sám!“
Ian se jen smál: „ Ale ty nikam nechodit. Ty být doma pořád. Proč myslet na nejhorší, ja umim přežít v lese.“ Ukázal svůj tesák.
„Jo, vždyť má pravdu. Nikam nechodíš. Dávno jsi zapomněl, jak to funguje ve světě. I s mapou by ses hned stratil. Jsi tu zalezlý jako medvěd v brlohu a obrůstáš už mechem a lišejníkem jako Rampušák. “, zastával jsem se Iana.
„Kdo je to Rampušák? “, vyzvídal Marcel.
„Jo, na srandu ze starého muže vás užije!“, čertil se Standa, „Nevěř jim Marceli! Tak špatné to se mnou zas není. Pojďme raději jíst! Už máte jistě hlad.“ a rozdělil nám sběračkou svůj pověstný guláš z vepřového.
S Ianem přišla do chalupy nová energie. Těšil jsem se na následující dny. Marcel si získal nového kamaráda a s ním přišla i nová dobrodružství. Snad vysvitla nová naděje pro rod horalů od Bukové hory.
Když si vzpomenu na své začátky, uvědomuji si, že nebyly tak slavné. Pro naši sprotovní rodinu bylo lyžování pravidelnou aktivitou v zimním ročním období. Táta nadšený lyžař vzbudil lásku k lyžování u mých dvou starších bratrů. Se mnou to měl horší. Jako cvalík jsem na nich působil neobratně a často jsme si pletl pravou s levou stranou. Vztekla jsem se a dokonce jsem jednou ohnul ve zlosti i hůlku. Sjezdové lyžování mě odpuzovalo také i proto, že k němu byla nutnost užít vleku. Opakovaně jsem totiž z něho padal.
Vše se změnilo, když jsem se povinně účastnil svého prvního lyžařského kurzu v sedmé třídě na základní škole. Tehdy učitelé také jako můj otec nade mnou zlomili hůl, když jsem odmítl jezdit na vleku, kam se musela zavlékat kotva a kdy má nešikovnost mi v jízdě na něm bránila. Proto mě a ještě jednu stejně nadannou spolužačku Andreu nechali plužit na hupu u dolní stanice vleku. Museli jsme si vynést sami lyže a bez dorzoru jsem si volně sjížděli těch pár metrů. Později po letech na srazu ze základní školy jsme se smíchem vzpomínali, jak jsem ji lovil z oběti smrčku. Tvrdila, že jediný já jsem ji naučil jezdit pluh.
Tak tedy má změna postoje k lyžování přišla v den záverečných závodů. Andreu i mne vyzvali, abychom společně s ostatními účastníky kurzu vystoupili na vrchol. Neměli jsme mít roli publika, jak bychom si přáli, ale pověsili nám na krk startovní čísla a řekli: Ukaž co umíš!
Tehdy se ve mne teprve probudil rodinný závodnický gen. Uštěpačným úsměvům jsem chtěl najednou ukázat coproto. Nasadil jsem si tedy brýle, uvázal jsem si kolem krku za mou stále plápolající šálu a ve svém stabilním stylu v posedu v zadu v lyžích jsem se rozjel na první bránu. Jediná Andrea v cíli, která jela dříve přede mnou a několikrát spadla, kvůli které museli několikrát přerušit závod, povzbudivě skandovala mé jméno.
Prosvištěl jsem druhou, třetí a čtvrtou, když přišla zákeřná brána vpravo. Přede mnou na ni spadlo již několik zkušených závodníků. Soustředil jsem se, dlouhým kontrolovaným obloukem a zastavil se v proti svahu. Nespadl jsem, jen jsem na chvilku zůstal stát. Rychle jsem se otočil a pokračoval bez chyb dál. Cílem jsem prohučel ani nevím jak a asi sto metrů níže než stál časoměřič, jsem bezvládně spad. Večer na vyhlašování jsem neočekával nejlepší umístění než v druhé polovině startovní listiny. Myslím, že pro všechny to byl šok, když vyhlásili moje jméno při dekorování bronzového místa. Dodnes nevím, jak to bylo možné. Jistě, nevynechal jsem žádnou bránu, tím pádem nepřičetli mi žádné trestné sekundy a na třetí místo stačil můj čas. Každopádně to musel být nevídaný pohled, když jsem stanul ve svých teplákách pod prsa na stupních vítězů vedel dvou třídních frajérů ve značkových kombinézách.
Dojeli jsme s Marcelem dolů. U pokladny jsem koupil jednu jízdu vlekem. Dnes už to opravdu stačilo, jdeme domů. Ještěže existují sedačkové lanové dráhy. Stačí se usadit a nahoře vás v krajním případě z toho sundá obsluha vleku. Ale to nebyl náš příklad.
U výstupu nás vyhlížel Standa. Viděl jak Marcel seskočil ze sedačky bez pádu. Seznámil nás s kamarádem, který zde pracoval na otočce lanové dráhy. K chalupě už Marcel sám před námi sjížděl v malých obloučcích.
„Copak jsi nám Stando dneska k obědu uvařil?“, vyptával jsem se cestou.
„No přece špalíčky se strouhankou,“ vzpomněl si na mé oblíbené dětské jídlo.
„Mňam, tak to jsem aspoň 20 let nejed!“ posteskl jsem si.
Po obědě se Standa s Marcelem odebrali do kouta vedle kamen.
Po hodině odpočatý Marcel se Standou se přišli na mě podívat. Sekal bych dříví dál. Měl jsem dobrý pocit z fyzické práce. Avšak ti furianti, lákali mě na kafe a kynutý jablečný závin. Tomu se přece nedá odolat.
Po báječné svačině jsme si půjčili staré dřevěné sáňky a vyzazili na saňkovací dráhu.
Vystoupali jsme až na nejvyšší vrchol v okolí po široké lesní cestě. Z jeho holého nejvyššího místa jsme se pokochali výhledem po okolí. Zapadající slunce nás upozornilo, že je čas vrátit se zpět do chalupy ke Standovi. Ještěže jsme měli ty sáně. Cesta zpět byla rychlejší, ještě za šera jsme dojeli na konec lesa. Přes louku jsem viděli Standův dům. V sednici už svítila světla jeho lampy nad stolem. Blížili jsme se blíž a odspodu, od silnice vedly k domu v hlubokém sněhu stopy.
„ Asi máme návštěvu,“ poznamenal jsem k Marcelovi.
Byly to velké stopy. Mužské. Odhadoval jsem velikost bot na 45.
Uklidili jsme sáňky do kůlny a připraveni na překvapení jsme vstoupili do vyhřátého pokoje. Rozzářený Standa nám hned představoval návštěvníka.
„Představte si, v jakém jsem byl šoku, “ vyprávěl, „Někdo klepe na dveře. Jdu otevřít a tam stojí on. Bez čepice. S tímhle malým batohem. Před chvíli jsme volali, že šťastně dorazi. Že už je na místě. No byl to šok, věru.“
Takové bylo naše první poznání. Ian, vnuk horala od Bukové hory a syn Janka, kanadského dřevorubce. Neohlášeně přiletěl z Kanady na zkušenou.
„Ale tohle jste mi neměli s tvojim tátou přichystat. Co kdybych nebyl doma! Co by sis počal sám v cizí zemi?“ láteřil Standa, „Tvůj táta je pěkný janek, poslat syna bez přípravy do světa. Ještě nejzodpovědnější otec než jsem byl já sám!“
Ian se jen smál: „ Ale ty nikam nechodit. Ty být doma pořád. Proč myslet na nejhorší, ja umim přežít v lese.“ Ukázal svůj tesák.
„Jo, vždyť má pravdu. Nikam nechodíš. Dávno jsi zapomněl, jak to funguje ve světě. I s mapou by ses hned stratil. Jsi tu zalezlý jako medvěd v brlohu a obrůstáš už mechem a lišejníkem jako Rampušák. “, zastával jsem se Iana.
„Kdo je to Rampušák? “, vyzvídal Marcel.
„Jo, na srandu ze starého muže vás užije!“, čertil se Standa, „Nevěř jim Marceli! Tak špatné to se mnou zas není. Pojďme raději jíst! Už máte jistě hlad.“ a rozdělil nám sběračkou svůj pověstný guláš z vepřového.
S Ianem přišla do chalupy nová energie. Těšil jsem se na následující dny. Marcel si získal nového kamaráda a s ním přišla i nová dobrodružství. Snad vysvitla nová naděje pro rod horalů od Bukové hory.
Komentáře
Okomentovat