O třech zlatých dukátech

„Tak Marceli, jdeme spát,” zavelel jsem po výborné večeři, u které jsme si se Standou připomínali rodinné příběhy a Marcel nás se zaujetím poslouchal. Bylo vidět, že Marcel je už dosti unavený z dlouhé sem. Přesto se bránil tomu, aby byl poslán spát, když tady bylo tolik veselí.

„Mosíš jít spát, havrlante, abys zítra byl svěží na to lyžování,” domlouval mu Standa.

„Ale já... já bych chtěl na dobrou noc nějakou pohádku,” kňoural Marcel.

Normálně by stačil příběh z Večerníčků, ale tady televizi zapínají jen svátečně.

„Ty bys chtěl poudačku?” podivoval se Standa.

„Jo!” kývl hlavou Marcel.

Po tomto blaženném příslibu nebylo už třeba více přemlouvání. Marcel vše splnil natotata a ani né za deset minut byl přikrytý pod pruhovanou duchnou v posteli v podkrovním pokoji. Sám jsem byl zvědavý, který příběh Standa vytáhne k Marcelovu uspání. Posadil jsem se do křesla, zatímco Standa si sedl na pelest vedle Marcela a dal se do vyprávění.

O třech zlatých dukátech

Žili, byli, jednou v Harrachově tři kuci, Lojza, Frantik a Vincek a ti se vydali proti proudu Mumlavy chytat pstruhy. Bejvaly zde tůně, kde se dařilo rybám. Skrývali se tu před dravým proudem říčky. Ti kuci byli velcí kamarádi, šprýmaři a lumpíci. Pro kdejaký špás byli horlivý a stáli za kdejakou vylomeninama. Často za to dostávali vejprask od svejch ustaranejch rodičů. 

„Co jednou z vás haverlanti bude!” strachoval se starostlivý pan učitel ve škole, když jim domlouval. Ale nic nezmoh, kuci dál rostli jako dřejví v lese, jak se tady u nás poudá. 

Tenkrát byl hezký letní den. Slničko svítilo a voda v říčce tiše bublala. Kuci došli na krásnou mýtinku na břehu Mumlavy. Odhodili svoje věci a nadšeně si prohlíželi řeku. Sledovali stříbrné hřbety pstruhů hemžících se těsně pod hladinou. Tlamičkami lapali hmyz utopený v divoké vodě.   

Kuci si vyhrnuli nohavice a rukávy. Potichu, opatrně vklouzli do vody. Chtěli být nenápadní, protože chytali ryby do ruky. Zkoušel jsi to někdy Marceli? To není žádná lehká věc.

Prvním úspěšný byl Vincek. Byl taky ze všech tří nejhbitější. Ulovil drobnou mřenku. (Mřenka je taky horská ryba, kolem úst má šest vousu, k jídlu moc není, je samá kost. To pstruzi jsou mnohem lepší.) Nechtěl ji nejdřív pustil zpět, když mu kuci rozmlouvali, ať ji nechá.

Pak chytil prvního pstruha Frantík a po něm Vincek. A pak znovu Frantík a Vincek pak další dva hned po sobě. Lojzovi se nedařilo. Nechal toho a šel o kousek dál. Třeba tam bude mít větší štěstí, říkal si. 

Za zátočinou našel si malý brůdek mezi dvěma plochými kameny. Rozkročil se, že začne chytat, když tu si všimnul té věci na kameni. ‚Co to je?‘ zaváhal a vydal se k balvanu hrdě stojícímu uprostřed vody.

Vzal tu věc do ruky a nevěřícně ji zkoumal. ‚Kdo to tu mohl nechat?!‘ kroutil hlavou. Vzal ji jako trofej z lovu a nesl ji ke klukům.

„Pánové! Podívejte, co mám!”, ukazoval hrdě svůj úlovek.

Frantík se první k němu přidal ke zkoumání: „Ukaž! Kdes to našel?” vyptával se.

„Támhle proti proudu na kameni ležela,” ukázal prstem na velký kámen.

Frantík ji vzal do ruky a zjitil: „Koukám, je už naditá. Stačí jenom zapálit.”

Byla to totiž fajfka, taková ta dlouhá, zahnutá, čerstvě naducaná tabákem.

„Vincku, dej sem sirky. Vyzkoušíme ji.”

Jak sem říkal, nebyli to žádný upejpavý kuci. Pořádný raubíři to byli. Zapálili dýmku a první si bafl Francek. Bejlý dým se linul z ní vzhůru, ani si nevšimli, že zakryl ouplně celé nebe nad nimi.

„Ukaž! Dej ji mě!” Drapl fajfku Vincek a taky bafnul. Obklopila je mlha.

„A co já? Já ji našel. Já, chci taky!” vytrhl ji Vinckoj z pracek Lojza. Ten bafl tak silně, že mlha zhoustla tak, až se navzájem sobě kuci ztratili.

Volali se. Přesto nebyli schopni se sejít. Každý šel trochu jiným směrem. Fajfka zůstala v rukou Lojzka, kterému došlo, že to nebude obyčejná fajka.

‚Takovou fajku, co z ní mlha vychází, má jen mocný pán Kerkonoš.‘ s určitostí se utvrdil.

“Kuci, to je Krakonošova fajfka.”, volal do mlhy, ale bez sebemenší odezvy.

Lojza tápal v mlze. Hledal odhozený batoh na břehu Mumlavy, a přitom přemýšlel: ‚Tohle není žádná sranda. Znepřátelit si Krakonoše by bylo neštěstí. Musíme mu tu dýmku vrátit. Krakonoš by se mohl pomstít celé vsi.‘

Kuci jsou sice lumpici, ale působili nikomu velké zlo.

‚Mlha se drží v oudolí,‘ uvažoval, ‚Když půjdu nahoru do kopce, najdu cestu z ní a možná se setkám s kluky. Společně pak fajfku odneseme Krakonoši.‘  

Tak se Lojza vydal přímo do prudkého svahu, přitom volal jména kamarádů, avšak po nich nebylo ani památky. Už skoro vzdával, když zaslechl usedavý pláč. Šel tím směrem a objevil na všech čtyřech zakleklého Vincka.

Po tváři mu tekly slzy a pořád opakoval: „Teď už mě táta opravdu zabije! Jestli ho nenajdu, bude se mnou amen. Domů se nemůžu vrátit bez něho.”

“Co tu hledáš? Vincku!” vyjekl Lojza radostí, že alespoň jednoho kamaráda našel. 

Vincek se dal do ještě většího bědování a přitom bouchal rukama do země: „Hledám tátův lovecký tesák, který dostal za odměnu od pana hraběte.”

„Ty jsi vzal tátoj, ten památeční nůž?”, vyhrkl zděšením Lojza, „Proč jsi ho sem bral?”

 „Chtěl jsem s ním pak vykuchat ty pstruhy.”, vysvětloval smysl svého činu Vincek.

Lojza klekl ke svému druhu a společně s ním začal hledat.

„Jaks ho vlastně stratil?” vybídl Lojza Vincka k vyprávění. Soustředěně vnímal jeho vyprávění a snažil se pochopit sled událostí. Mohlo by jim to pomoci najít drahocenný předmět. 

Vincek mu ukázal na kládu ležící deset kroků od nich: „Támhle jsem klopítnul, když jsem bloudil tou nejhustší mlhou. O tamtud se skutálel po svahu dolů.” Ukázal na druhou stranu k statnemu horskému javoru.   

Jako zázrakem, jak tím směrem ukázal, pronikl korunami stromů přímý sluneční prst a v dáli se zablištilo na kmeni toho stromu světlo. Jako maják je ta zář lákala k sobě. Vydali se blíže k ní a spatřili nevidanou věc. Ke kmeni byl připíchnutý dozlatova zářící javorový list a právě tou hledanou kudlou.

‚Jak se to stalo? Jak je to možné? Jak je ten list neskutečně září?‘

Byla by to dost velká náhoda, kdyby sám od sebe ten nůž vyletěl z batohu Vincka, za letu utrhl ten list z javoru a přišpendlil jej na kmen. Bylo jasné oběma.

Rychle se tedy chopili nože a se rozběhli rychle pryč. Už nebyli kurážní jako dřív. Utíkali, co jim nohy stačily. Běželi nahoru ke dvěma skalám. Proč? Snad tam hledali ochranu podobnou hradním zdem.

A jak tak běželi podél skal, utrhlo se několik kamenů, které se zřítili do temné strže. Tehdy zaslechli volání o pomoc. Vrátili se tedy na okraj černé díry a teprve pak uviděli na dně svého ztraceného kamaráda.

„Franci, jak ses tam dostal? Jsi celej?” ptali se.

Vyprávěl jim, jak v mlze neviděl na cestu a jak sklouzl po kamení sem dolů. Vyškrábal by se nahoru, ale ujížděl mu pod nohama svah. Už ztrácel naději, že ho tady někdo kdy nenajde.

Ale jak mu pomoc, aby taky neuvázli v pasti. Přemýšleli hoši.

„Ale jsem já zapomnětlivec!”, vykřikl Lojzko a ponořil ruce ve svém saku.

„To mi dala paňmáma. Prý abych byl trochu užitečný! Beztak žádný ryby nepřinesu. Tak ať přitáhnu aspoň otep roští. Na! Chytej konec, kamaráde! Vytáhneme tě.”, hodil mu dolů provaz.

Společnou pomocí byl Francek venku natotata. Přátelé se objímali v radostném shledání.

Další jejich kroky vedli až na holé místo blízko pramene Labe.

„Lojzko, máš pravdu! Fajfku musíme vrátit Krakonošovi. Avšak kde ho najít?”, unavený Francek už neměl moc síly a chutě jít dál.

Posadil se na kámen a nahlas uvažoval: „Musíme docílit, aby on přišel k nám.” vysvětloval dál, “Mám nápad. Vzpomínáte, jak v Americe se svolávali indiáni. Četli jsme to v té knize od Karla Maye. Uděláme oheň a pomocí mokrých březových větví vyvoláme kouřové signály. Toho si jistě všimne i Krakonoš na Sněžce.”

Jak řekl, tak udělali. Dávali pozor, aby se oheň nerozšířil. Krakonoš je celou dobu pozoroval, jak si počínají. Upřímně se smál pod vousy. Protože celou dobu od řeky až sem šel s nimi, věděl o každém jejich činu. Krakonoš ví totiž vše a co neví, tak mu vykráká jeho sojka.

Vlastně, kdyby Lojzko nenašel tu fajfku, asi by je už dávno zahnal domů do chalupy. - Kdo má lovit v jeho rajonu pstruhy! - Zrovna, když si Krakonoš chtěl v Mumlavě svlažit čelo, objevil se Lojzko a tak rychle se stal neviditelným, ale přitom zapomněl na fajfku na kameni. A když už Lojzko s hochy začali kouřit, rozhodl se Krakonoš, že chlapce podrobí zkoušce, jestli ho budou hledat a sami se přitom napraví.

Bylo načase se jim zjevit. Brzy bude večer a rodiče hochů budou mít strach. Na horách musí být člověk opatrný.

„Co tu děláte haverlanti!” zaburácel na ně.

Chlapci rozklepaným hlasem vysvětlovali: „Hledáme Vás jasný pane. Našli jsme dole u řeky Vaši fajfku.”

Lojza v natažené ruce mu ji opatrně předal a Krakonoš si ji naoko zachmuřeně prohlížel. Předstíral, že se mu nějak nelíbí.

Všichni kluci si pokorně klekli a prosili o odpuštění. Moc dobře tušili, že si Krakonoš všiml, že tabák je vykouřený. Franzek se dal na vysvětlenou: „Omlouváme se Vám Krakonoši. My jsme tabák vykouřili. Nebyli jsme vůbec hodní Vaši důvěry. Slibujeme, že od teď necháme svých zlých skutků a začneme se vzorně chovat.”

Všichni tři svorně souhlasem kynuli hlavou.

„Dobrá, odpouštím vám.” zahromoval Krakonoš „a děkuji, že jste mi ji vrátili. Teď už víte, že v nesprávných rukou může přinést neštěstí. Ale vám pomohla. Ty jsi díky ní Franci našel záchranu života. Ty Vincku památný nůž a ty Lojzo přátele. To je to nejcennější, co máte. Zůstaňte dobrými přáteli a navzájem si pomáhejte. A teď natáhněte každý ruku a otvřte dlaň.”

Utrhl tři lístky osiky (To je ten strom s kulatými listy, co ve větru s o sebe otírají a ševelí.) a každému z nich dal jeden. Pak jim nakázal, aby jej pevně sevřeli v dlani a zavřeli oči.

Asi by tak klečeli dodnes, kdyby je nevybudil známý hlas oči zase otevřít.

„Co tady zase děláte? To je vaše nějaká další neplecha?”, podivovala se nad jejich zvláštním chováním Bětka od Zímů.

Kuci zjistili, že už nejsou v Krakonošově. Avšak klečí před školou s nataženou rukou, jako by byli žebráci, stím rozdílem, že jejich dlaně nebyly prázdné. Měli v nich tohle.

Standa ukázal Marcelovi zlatý kulatý peníz. „Jinak od té doby všichni tři dobře studovali a pomáhali svým rodičům. Všichni nad jejich proměnou žasli a jejich příběhu s Krakonošem museli uvěřit. Já sám jsme ten příběh slyšel od dědy Aloise. A ten zlatý dukát je skutečně z krakonošova osikového listu. Nevěříš? Tohle nebyla jen pohádka.”

Už bylo na čase, aby uvěřil, že tady v Krkonoších se dějí často zázraky, které má nasvědomí spravedlivý pán hor.

„Tak dobrou noc Marceli, hezké sny!”

Pohádky ke horám patří. Možná více než k jiným místům Čech. Co také než vyprávění pohádek mohli lidé dělat, když ve sněhem zapadlých chaloupkách nastal večer. Vyprávělo se stu o skřítcích, vílách a spravedlivých pánech hor, kteří trestali zlo a odměňovali dobré skutky. Z dětství známe slavný hraný večerníček - Krkonošská pohádka, který byl inspirován krkonosškými poudačkami. Moudrý Krakonoš v něm dává lekci prohnanenému Trautenberkovi a zároveň vybízí Anče a Kubu k svobodě a spravedlnosti.   Odkaz do Krkonošské pohádky V seriálu hrají nejen pět úžasných herců (Hana Maciuchová, Ilja Prachař, František Peterka, Zdeněk Řehoř a Jaroslav Satoranský), ale vystupuje tam spousta zvířat.  Úžasné dekorace vystihující krkonošskou krajinu, tak jak ji znali naši předci.  Zajímavostí tohoto televizního díla je i autroství mnoha žen. Bez řekněme konspiračního spojení několika tvůrkyň nezvniklo toto milé dílo. Všechny chránili až do revolučního roku 1989 skutečnou autorku scénáře, která se nelíbila komunistickému režimu v socialistickém Československu a nemohla psát své rozhlasové a divadelní hry. Byla jí Božena Šimková, ale pojďme od začátku zrození příběhu o Trautembekovi a Krakonošovi.  První ženou autorkou námětu byla Marie Kubátová, která objevila krásu krkonošských povídek pro širokou veřejnost. Jako malá se narodila v Praze na Pankráci, byla tedy rodilá Pražačka. Její otec Jan Kutina byl nakladatel a zaměřil se na tituly, podporující potřeby venkovských tělovýchovných spolků a škol, a také na folklórní materiál. Jeho manželka Amálie Kutilová mu v tom pomáhala jako nadšená folkloristka. Proto měla Marie rodinné zázemí, když se později začala zajímat o folklorní život v Podkrkonoší. Za 2. světové války se rodina přestěhovala do Křince u Nymburka. Matka lékárnice zde zařídila lékárnu, která ekonomicky zajistila celou rodinu. Pracovala v ní nejen Marie, ale i její budoucí manžel Jaroslav Kubát. Po válce se přestěhovala do Vrchlabí, kde manžel provozoval lékárnu. Tak se dostala do milovaného kraje a začala psát své pohádky a povídky. Mimo to učila na místní zdravotnické škole farmakologii. A právě tehdy v 70. letech se setkala s Boženou Šimkovou a přestavila ji námět - svou pohádku O Trautenberkovi.  Druhá žena, Božena Šimková, dětství prožila v podkrkonošské vsi, Levínské Olešnice. V 60. letech patřila k úspěšným zajetým scénáristkám pro Český rozhlas a Českou televizi. Asi by měla úspěšnou tvůrčí karieru i dál, kdyby v roce 1968 se nepostavila na shromáždění vydavatelství Naše vojsko proti podplukovníkovi , který nazval umělce bandou intelektuálů převlékajících kabáty. Tím si zhoršila kádrový profil a po vynuceném dobrovolném odchodu z nakladatelství musela vykonávat jiné práce než tvůrčí psaní. Například jak s úsměvem vyprávěla, podílela se na stavbě stanice metra Náměstí Republiky. Přestože oficiálně nemohla psát, pod různými jmény svých přátel byla činná. Její přítelkyní byla i režisérka Věra Jordánová, které přinesla roku 1973 scénář na 7 příběhů Krkonošských pohádek. Jak říká sama režisérka: „Od prvního přečtení scénářů, které byly mimochodem napsány tak, že k hranému zpracování přímo vyzývaly.”           Další ženy. Věra Jordánová pak přinesla scénář do České televize, do Redakce pro děti a mládež, předložila jej její tehdejší vedoucí Jarmile Turnovské, scenárisce a režisérce úspěšného seriálu Kamarádi s dětskou hvězdou Markem Ebenem. Tvůrčí tým tvořený z režisérky Věry Jordánové a dramaturgyní Ireny Povejšilové a Zdenky Podhrázské, pod patronátem Jarmily Turnovské začal natáčet první díly seriálu, který pro velký úspěch se prodloužil na celkových 20. dílů. Ke všem v utajení napsala scénář Božena Šimková. I když původní námět pocházel z pera Marie Kubátové, která poskytla své postavy pro další díly, za skutečnou autorku televizních pohádek byla po roce 1989 označena Božena Šimková, které je pak vydala i knižně. Proto najdete na knižních pultech dvě varianty Krkonošských pohádek, jednu od Marie Kubátové a druhou od Boženy Šimkové. Myslím si, že obě mají své kouzlo a nedají se srovnávat, každá z nich měla jiné podmínky zrození.