Pohlednice z Chamonix
Marcel se šel podívat, kdo to zvoní. Přiznám mě se moc nechtělo, ale nakonec jsem ho následoval k otevřeným dveřím, kde sladce švitořila naše dobrá sousedka, jak Marcel hezky zdraví a jak je šikovný.
„Dobrý den paní Květo, jak se máte.“, zarazil jsem trochu ten sladký vodopád cvrlikání, „Pojďte dál, nebudete stát na chodbě. Dáte si s námi šípkový čaj.“.
„Nechtěla jsem vás vyrušit. Jen jsem vám chtěla něco předat.“, ostýchavě nás následovala do kuchyně, pak vyndala kapsy v zástěře pohled a podla jej Marcelovi. Marcelovi se rozzářily oči a vykřikl něco francouzsky. Hlasitě začal Marcel číst zprávu z pohledu, který mu paní Květa přinesla.
Nalil jsem z konvice trochu čaje, byl ještě horký, vzhůru se ještě klikatil mživý jazyk tepla, když jsem paní Kubátové podával šálek.
„Mohu Vám nabídnout čerstvě upečenou bábovku.“, automaticky jsem zakrojil kousek a na talířku servíroval před naši návštěvu.
„Ach, ta francouzština krásně zní.“, povzdechla si, „Jako mladá holka jsem se ji chtěla neučit, ale zvládla jsem jen tu povinnou ruštinu.“
Sedl jsem si k nim ke stolu. Přiznávám, že jsem byl taky dost zvědavý. Naklonil jsem se, tak abych viděl na písmo a podle toho odhadl pisatele.
Pohlednice byla nadepsána krasopisným hůlkovým písmem: Marsell Pettit, jako i celá adresa. Na známce byla francouzská vlajka a stručný nápis Republica France. Zpráva už byla napsána psacím písmem se spoustou ozdobných kliček. Byl jsem si skoro jist, že ten pohled napsala malá slečna.
„To je pohled od Pascaline.“, nemuseli jsme jej pobízet, sám začal Marcel překládat.
„Milý Marcelli, veselé Vánoce a šťastný nový rok. Letos Vánoce a Nový rok budu trávit v Chamonix. - Odkud je tento pohled.“, ukázal na obrázek Marcel, „Když jsme včera večer přijeli vlakem, byla temná noc, na obloze zářily jen hvězdy, nebylo nic vidět. Až dnes ráno jsem teprve mohli obdivovat zasněžený Mont Blanc. Je tu nádherně, těším se, že se naučím lyžovat. Bydlíme v jedné dřevěné chatě u lesa, z kterého jsme si i přinesli vánoční strom. Doufám, že Papa Noel nás tu najde, když letos nejsme doma v Paříži. Vzpomínám na tebe a těším se, že mi taky napíšeš...Tvá Pascaline“
„Jak se vám ta pohlednice dostala do ruky, paní Květo?“, zajímalo mě, jaký osud ted dopis přihrál právě jí do ruky až z dalekého Chamonix.
Paní Kubátová zbystřila a nadšeně začala vyprávět, „Představte si, že paní listonoška Nováčková nosila tenhle pohled týden v brašně a nevěděla si rady, kam jej má doručit. Jak vidíte, adresa není úplná. Nejdřív tam chybělo tam směrovací číslo. Asi nějaký poštovní úředník na hlavní poště, když přišla zásilka z Francie, musel připsat tohle číslo. “
Její detektivní konstrukce zněla věrohodně. Číslo připsané pod adresou, určitě nebylo napsané Pascalininou rukou. Bylo záslužné, že jej nějaký úředník hned nevyhodil do koše, když tenhle důležitý údaj chyběl.
„Dobře, ale jak se dostal ten pohled od ní k Vám? “, snažil jsem se popohnat její vyprávění k pointě.
„Dnes jsem byla navštívit paní učitelku Slavíčkovou...“, zarděla se, bylo známo, že paní učitelka Slavíčková často roznáší v naší ulici klepy.
Omluvně se usmála, pokračovala: „Žije sama. Má jen tři kočky. Takže je ráda, že občas k ní někdo zajde. Syn žije v Brně...“
Uvědomila si, že už odbíhá opět od příběhu. Vrátila se k dnešní události.
„Paní Slavíčková, Vy to asi nevíte. Byla dříve profesorkou na našem gymnáziu, učila francouzský jazyk. “, dodala na vysvětlenou a pokračovala, „Paní Nováčková si na to vzpomněla, a tak ji včera zazvonila nečekaně u dveří. Paní Slavíčková si myslela, že ji nese důchod, jindy k ní takto nechodí, ale samozřejmě ji to bylo divné, když paní listonoška ji ho přinesla minulý týden. Nakonec se ukázalo, že paní Nováčková chce pomoci s překladem, snad podle obsahu pohlednice se pak pochopí, kam ji doručit.“
Paní Nováčková si to vysvětlila, že má hledat mladence, kteří v nedávné době cestovali a v hlavě měla pár tipů. Rozloučila se a pokračovala v roznášce pošty. No a když jsem dnes navštívila paní Slavíčkovou, vyprávěla mi o tom podivné listovním psaní.“, zase zčervenala a začala se obhajovat, „To víte, co ta stará žena může zažít, když je pořád doma.“
„Když mi to nejdřív paní Slavíčková, tak jsem to nepochopila. Říkala jsem si, Marsell Pettit, to přece musí jít snadno najít, to není tak časté jméno. Paní Slavíčková na to opáčila, že v Francii je to naopak. Že Pettit je jako u nás Malý a to zas řídký jméno není. V tu chvíli mi to došlo.“, slavnostně se usmála, „Došlo mi, že je pro Marcela. Jak jsem šla od paní Slavíčkové počkala jsem na rohu naší ulice na paní Nováčkovou. Už mám ověřeno, když ráno nás nezastihne s doporučeným dopisem, tak ji kolem půl dvanácté zastihnu, jak se vrací tudy z roznášky v naší čtvrti. Musela jsem ji slíbit, když to nebude pohled pro Marcela, že jí ho zítra vrátím. Myslím, že bude taky nadšená, že pohlednice našla svého adresáta.“
Oba jsme naráz pohlédli na Marcela, který po celou dobu seděl potichu, což bylo na něho nezvyklé. Seděl a pozoroval obrázek na pohlednici: zasněžený Mont Blanc a francouzské zimní středisko pod ním. Byl daleko od dospěláckého vyprávění. Byl ve svých snových představách. Došlo mi, že je trochu smutný a že možná se mu i stýská.
„Byl jsi někdy v Chamonix? “, zeptal jsem se.
Zavrtěl hlavou, že ne.
„A byl jsi někdy na nějakých horách? “, na mou otázku opět zavrtěl hlavou to samé ne.
Pochopil jsem, že je zklamaný.
„Tak ty by jsi chtěl taky jet na hory, že. “, přitakal.
„A taky by jsi se chtěl naučit lyžovat!“, bouchnul jsem do stolu, „Dobře, tak pojedeme. Ještě dnes zavolám strýčku Standovi a dohodnu se s ním, kdy budeme moci přijet. A naučíš se lyžovat! “
Marcel vřískal a tleskal. Oba jsme se radovali z mého nápadu, až jsme skoro zapomněli na naší úžasnou paní Kubátovou, která jen dojatě poznamenala: „Tam to bude báječný.“
Příběh zrození lyžařského sportu v Čechách je snad již všeobecně známý. Roku 1887 založil v Praze Josef Rössler-Ořovský první lyžařský oddíl, který byl přidružen k jednomu pražskému bruslařském spolku.
J. R. Ořovský byl sportovec tělem i duší, byl velkým propagátorem mnoha sportů (kajak, fotbal, tenis a jachting) a byl také dlouholetým funkcionářem Českého olympijského výboru. Právě on a jeho přítel Jan Buchar, řídící učitel v Dolních Štěpanicích, za kterým jezdíval do Krkonoš, se stali jedněmi z prvních našich lyžařů.
Spolu s Josefem Alešem, zvaným „Lyžec“, odstartovali zakládání lyžařských spolků a pořádání závodů v Krkonoších a dalších našich horách. Krkonošská Jilemnice a Vysoké nad Jizerou byli našimi prvními lyžařskými centry a to ve stejné době, kdy i celá Evropa objevila tento sport, takže jsme v ničem za ní nezaostávali.
V módě jezdit na hory v zimě na dovolenou se začalo asi až v úspěšné době První Republiky. Pro “boudaře” to byl dobrý přivýdělek, když kromě hospodářství měli několik pokojů k pronajmutí znaveným turistům. S rostoucím zájem rostl, se stavěly první hotely, nové silnice umožnily dostat se blíže k panenské přírodě motorizovaným lyžařům. Lyžařská turistika vskvétala a služby se zlepšovaly. Například Špindlerův Mlýn, původně jen lázeňské městečko, získal s lyžováním punc vysokohorského střediska podobného alpským Chamonix či Zermatt.
Rozvoj zimních pobytů na horách pozastavila Druhá světová válka. O to více se uskutečnilo změn po ní. V roce 1947 byla spuštěna první lanová dráha na Svatém Petru právě v Špindlerově Mlýně. Slavný film Anděl na horách pak v 50. letech propagoval rekreační pobyty v zimě na horách pro budovatelskou dělnickou třídu.
V roce 1963 vznikl Národní park Krkonoše, z počátku šlo jistě nejen o ochranu přírody, ale i o zviditelnění území, vhodného ke zdravé rekreaci. Masová rekreace byla komunistickým režimem podporována. Kdyby tomu tak nebylo, nevznikla by asi megalomanská stavba Labské boudy z roku 1975, která v přírodně nejcennějším území Krkonoš působí nepatřičně a je zdrojem lokálního znečištění přírody.
Díky systému výuky lyžování formou lyžařských kurzů pořádaných základními školami (Dobře si vzpomínáme na ten svůj a případně na ten z filmu Sněženky a machři.) máme velké množství milovníků lyžování, kteří každoročně zaplní sjezdovky nejen českých lyžařských center, ale i mnohých alpských. Takže lze směle říci: Co Čech, to lyžař!
RozchodníK
Expozice:Krkonošské muzeum Jilemnice - Jedna z expozic zachycuje vývoj lyžování od zavedení lyží do českých zemí až do roku 1938. https://www.krnap.cz/km-jilemnice/
Komentáře
Okomentovat