Marcel jede na hory
Jedna část z nich zasněně hledí na tu bílou krásu, nevnímá, čím se zrovna brouzdá. Zatímco druhá skupina nadává na zimu, upírá zraky před sebe a modlí se, ať už ten sníh roztaje.
Pro mne platí ta první varianta. Vzpomínám na dětství, kdy, zdá se mi, bylo sněhu víc. Vzpomínám si, jak jsme se s kamarády cestou ze školy koulovali a jak jsme sáňkovali na kopečku za barákem, který už poslední léta je každou zimu bez sněhu a bez sáňkujících dětí. Takže pro mne je každá bílá zima návratem vzpomínek na krásné bílé časy.
Vzpomínám si, že jako malí jsme bobovali dokonce i na aktovkách do školy. Pak bylo složité vysvětlování, proč ta písanka má rozpitý inkoust. Nemohli jsme přiznat, že sníh, který se dostal dovnitř do tašky, rozmočil její písmo. Avšak nešlo jinak, chtěli jsme si přece užít sněhu dosytosti. Nikdo netušil stejně jako dnes, jak dlouho vydrží, kolik dní ještě zbývá na sáňkování.
Vystoupili jsme u Jindřišské věže, málokdo ví, že je to zvonice patřící k přilehlému kostelu svatého Jindřicha a svaté Kunhuty. Odsud na Hlavní nádraží to je jen pár kroků. Stačí jen projít Jeruzalémskou ulicí a hned jsme u Vrchlického sadů. Rád tudy chodím, cestou si můžeme prohlédnout barevnou fasádu jedné z nejkrásnějších synagog na světě, secesní Jeruzalémské synagogy.
„Podívej, támhle je náš vlak," ukázal jsem na modrou ceduli. U našeho vlaku se zrovna rozsvítilo číslo koleje.
„Vzpomínáš si, jak jsi k nám přijel? Nad námi je hala Wilsonova nádraží s tím zlatým secesním stropem. Vzpomínáš?“ připomínal jsem mu.
„Pojď, máme ještě čas, půjdeme se tam podívat, teprve pak přejdeme na naše nástupiště, odkud nám jede vlak.“ Zamířili jsme k eskalátorům a přitom jsem mu začal vyprávět o historii této budovy.
WILSONOVO NÁDRAŽÍ
„Proč už se nejmenuje hlavní nádraží Františka Josefa I.?“ nepřekvapila mě tato otázka, ale jak jednoduše chlapci vysvětlit souvislosti změn názvů s dobami různých politických režimů. Podobně jako některé ulice měnilo nádraží svůj název a vzhled podle dobových požadavků.
„Víš, proč jedeme rychlíkem?“ zeptal jsem se Marcela, když už jsme stáli na nástupišti a čekali jsem na jeho příjezd.
„Ano, to také. Ale hlavně je to jeden z nejpříjemnějších způsobů cestování," vysvětloval jsem. „Nejraději mám kupé, v kterém mohu cestovat společně s kamarády a nerušeně se bavit. Také mám rád, když se můžu volně projít z vagonu do vagonu. V jídelním voze si vypít limonádu a pak se vrátit zpět na své místo k okénku, ze kterého se nejlépe kouká na ubíhající krajinu. Tak tohle opravdu mám rád.“
Jen co jsem dořekl ta opěvující slova, v tu chvíli přijel náš spoj. Chyběl mu vagon s mými oblíbenými kupé, ale to zase tolik nevadilo, měli jsme místenky u velkého stolečku v otevřeném prostoru nového čistého vagonu. Odložili jsme si věci do zavazadlového prostoru nad hlavami a pak jsme se uvelebili na svých místech.
Vlak se začal rychle plnit. Bylo vidět, že obliba v cestování vlakem je stále veliká. Na volnou sedačku vedle nás si přisedla jedna starší dáma. Měla na hlavě pletený baret a na nose malé brejličky, přes které nás zkoumavě pozorovala. Po chvilce si k nám ještě přisedla jedna mladá dívka. Vytáhla si z batohu skripta a na uši si nasadila sluchátka, pro tu jsme naopak byli vzduch.
Vlak se rozjel na čas. Po chvilce jsme projeli pověstným Vítkovským tunelem, za okny nám postupně mizela Praha a my jsme ujížděli pryč. Mezi napohled stejnými poli na předměstí, kdy už nebylo co zajímavého pozorovat, rozhodl jsem, že je nejvyšší čas na svačinu.
Vytáhl jsem z batohu termosku s ovocným čajem a starou krabičku se svačinou, která okamžitě upoutala starší dámu.
„Jakou máte starou krabičku?! Podobnou znám z dětství, když jsme s rodiči cestovali po Republice. Maminka nám vždy do ní napekla povidlové buchty. Jakpak jste k ní přišel?“ zamžourala očičkama.
„To je náš rodinný poklad. Našel jsem ji na půdě u prarodičů. Vozím si v ní svačinu pokaždé, když jedu někam na výlet. Výborně se v ní uchovává, je to lepší než v igelitovém pytlíku," zdvořile jsem vysvětlil.
„A co máte dobrého? Vidím, že to bude zdravá svačinka," družila se dále paní s milým úsměvem.
„Chléb s mrkvovou pomazánkou," dodal jsem na vysvětlenou. „Chtěl bych chlapce naučit jíst zdravě.“
RECEPT
Marcel se zakousl do svého sendviče. Pochutnával si a přitom houpal spokojeně nohami. Dívali jsme se z okna. Pohled za okny byl jako na safari. Na poli se proháněli zajíci. Srnky zas hledaly pod sněhem lístečky ozimu. Na stromě nad řekou jsme viděli volavky, marně číhaly na ryby, které jistě odpočívalyna dně chladné vody. Naopak káně na poli bylo úspěšné, příkře se sneslo dolů a chytilo drobného hraboše.
„Jedeme za Standou na hory," odpověděl Marcel a ukázal na lyže uložené nahoře na polici.
„Ty umíš už lyžovat?“ projevovala dál zájem paní s baretem.
„Ještě ne, ale naučím se," přiznal se Marcel.
„A kam cestujete Vy?“ oplatil jsem zájem.
„Já jsem taky Marcel," upřesnil to dále. „Já jsem Malý Marcel.“
„Moc malý nejsi, jsi hezký velký kluk," odvětila paní.
„Ale nééé. To je příjmení. Jako třeba Novák," kroutil hlavou Marcel. Spolu s paní jsme se od srdce zasmáli.
I to patří k cestování vlakem - seznamovat se s novými lidmi. Paní nakonec byla velmi milá, vyprávěla nám příběhy z jejího dětství. Bydlela s rodiči v domě se zahradou na okraji Prahy v Libni. Tenkrát Praha byla ale menší. Za domem byl les a louky, pořád si hrála venku. Vyprávěla, jak s dětmi ze sousedství v zimě stavěla iglu, jak na slepém rameni u Libeňského mostu bruslila a jak chodila s tatínkem na zmrzlinový pohár do cukrárny k Myšáku. V příjemném vyprávění cesta utíkala tak rychle, že jsme si skoro nevšimli, že jsme před Poděbrady. Nebýt hlasu z palubního rozhlasu, který oznamoval příjezd, byla by paní přejela svoji výstupní stanici. Najednou jsme osiřeli. Paní i slečna vystoupily a vlak byl najednou prázdnější. Bylo znát, že mnoho cestujících jezdí do Prahy za prací nebo do školy a teď se vraceli domů.
HRA PRŠÍ
Hráli bychom asi ještě dnes, ale žádalo si na čase, aby jsme prozkoumali vlak.
Navštívili jsme nejprve vedlejší vagon, jehož polovina byla původně poštovním vozem. V jeho druhé půlce byl dětský koutek. Další vůz vypadal stejně jako ten náš, byl blíže k lokomotivě. Za ním se nacházel jídelní vůz. Koupili jsme si buráky a limonádu. Na chvilku si sedli ke stolu s bílým ubrusem a lampičkou a bylo nám nádherně.
Při zpáteční cestě jsme se samozřejmě museli zastavit i na toaletě. To k cestování vlakem přece taky patří. Vzpomínám si na staré záchody s poklopem přímo dolů na koleje. Ty dnešní toalety se nedají s tím srovnávat, ale zážitek je to také.
Vrátili jsme se na svá místa, akorát vše vyšlo. Byl jsem spokojený, že jsem ukázal Marcelovi, co mám rád na cestování vlakem. Za okny jsem už totiž poznával známou krajinu.
Blížili jsme se k místu přestupu na malou lokálku, se kterou už jen zbývaly tři zastávky na konečnou naší cesty vlakem. Tam už nás čekal Standa se svou škodovkou. Odvezl si nás k sobě na hory, ale to je zase jiný příběh.
Navštívili jsme nejprve vedlejší vagon, jehož polovina byla původně poštovním vozem. V jeho druhé půlce byl dětský koutek. Další vůz vypadal stejně jako ten náš, byl blíže k lokomotivě. Za ním se nacházel jídelní vůz. Koupili jsme si buráky a limonádu. Na chvilku si sedli ke stolu s bílým ubrusem a lampičkou a bylo nám nádherně.
Při zpáteční cestě jsme se samozřejmě museli zastavit i na toaletě. To k cestování vlakem přece taky patří. Vzpomínám si na staré záchody s poklopem přímo dolů na koleje. Ty dnešní toalety se nedají s tím srovnávat, ale zážitek je to také.
Vrátili jsme se na svá místa, akorát vše vyšlo. Byl jsem spokojený, že jsem ukázal Marcelovi, co mám rád na cestování vlakem. Za okny jsem už totiž poznával známou krajinu.
Blížili jsme se k místu přestupu na malou lokálku, se kterou už jen zbývaly tři zastávky na konečnou naší cesty vlakem. Tam už nás čekal Standa se svou škodovkou. Odvezl si nás k sobě na hory, ale to je zase jiný příběh.
Komentáře
Okomentovat