Na starém opuštěném nádraží uprostřed lesů daleko od civilizace vystoupilo jen pár cestujících a s nimi i my. Zvýšený peron a čekárna byly postaveny při poslední rekonstrukci trati. Budova původního nádraží byla uzavřena a pomalu ale jistě chátrala. Zašlá sláva byla patrná ze zbytků bohaté štukové výzdoby fasády.
Byvaly doby, kdy sem pravidelně přijížděla velká skupina zimních návštěvníků, které pak odvezla místní linka až do cíle cesty. Dnes na každého čeká auto. Davno zde chybí hromadná doprava. Všichni se spoléhají na sebe. Do městečka vzdáleného 3,5 km v nejhorším případě musí dojít pěšky.
I na nás čekal vůz. Standova stará škodovka byla raritou patrnou hned na první pohled. Na parkovišti za nádražím se nápadně vyjímala mezi novými benzínovými oři. Tenhle veterán byl jeho chloubou a nedal na něj dopustit. Stále spolehlivě sloužil.
„Ahoj kluci! Jaká byla cesta?“, vyšel nám vstříc, aby nám pomohl se zavazadly.
Přivítali jsme se. Marcel podal Standovi ruku a představil se. Přemýšlel jsem, kdy jsem se se Standou viděl naposledy. Jestli to bylo na pohřbu moji maminky. Standa byl její bratranec. Každopádně zdálo se, že se nijak nezměnil. Jeho vysoká postava se jen trochu přihrbila. Pořád byl hubený a vytahaný svetr na něm visel jako obří halena. Ruce měl samý mozol. Vlasy stále rezavé barvy a vousy dlouhé, neupravené. Úsměv zdobil ještě vlastní chrup, v kterém byla jen jedna skulina po vyraženém zubu. Mluvil překotně a byl samý šprým.
Naložili jsme zavazadla do kufru a na střeše jsme do nosičů připoutali lyže. Zabralo nám to hodnou chvíli, na parkovišti jsme zbyli už sami. Marcel pomáhal podávat pružné úvazy.
Když vše vše bylo dostatečně upoutáno, zasedli jsme do auta a vyrazili po čerstvě protažené horské silnici. Dnes bylo štěstí, že nesněžilo. Škodovka bezpečně jela po štěrkem posypané vozovce. Standa vyprávěl, jak před dvěma dny tady uvízl polský kamion, který si spletl cestu a na čerstvě ujetém sněhu tancoval jako na bruslích.
„Jojo, na horách se mění situace každou chvílí. Člověk na to musí být připravený. “, povzdechl si Standa.
V lesním úseku plným zákrut zkušeně řídil svoji škodovku, střídaly se úseky zledovatělého podkladu s rozbředlým sněhem. Na větvích stromů byly sněhové čepice, pod jejich tíhou se prohýbaly. Občas některá před námi spadla na vozovku. Přesto jsme si se Standou v autě připadali bezpečně.
Po necelých dvaceti minutách jízdy jsme zastavili na okraji vozovky, kde stála Standova plechová garáž. Bylo to ještě daleko od chalupy. V létě bývá k němu cesta sjízdná, normálně by se škodovkou dojel až na dvorek, ale přes zimu parkoval tady. Bylo to praktičtější než udržovat cestu k domu.
Až teď jsem si uvědomil při pohledu na obří hromady sněhu, jak vzácní jsme pro něj hosté. Nejenom, že kvůli nám vyjel s tímto vzácným vozem, ale navíc musel dopoledne vyházet obrovskou závěj nahrnutého sněhu z vozovky od sněžného pluhu, která uzavírala vrata garáže jak obrovská zátka.
Jen co jsme uklidili škodovku, zatím se zešeřilo. Vzali jsme si batohy na záda a lyže do rukou a jako husy za sebou jsme se vydali pomalou chůzí po vyšlapané stezce v hlubokém sněhu k chatě na dalekém obzoru. Standa nechal svítit v kuchyni. Světlo z ní jako maják nás z dálky vítalo. Začalo jemně sněžit a jen co jsme dorazili na zápraží už nebylo vidět na krok.
„Tak Vás u nás na horách vítám. To jsem rád, že jste přišli pobejt! Buďte tady jako doma.“, Standa otevřel dveře a pustil nás do verandy. Poctivě jsme si před tím oklepali boty.
„Kamna jsou ještě teplý, rychle tady bude teplo. Počkejte, jen co přiložím.“, uvedl nás do prostorné sednice, která byla majitelovou kuchyní, obývákem i ložnicí zároveň. „Nebojte v podkroví bude taky teplo, zapnul jsem tam akumulačky a navíc bude teplo i od komínu. Vždyť se tam můžete jít ubytovat, cestu sám náš, je to ten pokoj, co jste jezdili s rodiči. Připravil jsem ti nějaké povlečení na postel, mohli byste si jej povléci a mezi tím ohřeju kulajdu.“
Po úzkém schodišti jsem vystoupali do prvního patra. Prostor nad sednicí byl přepažen na dvě místnosti. Jedna sloužila jako dětský pokoj, dnes prázdný s nahromaděným harampádím, a druhý hostinský pokoj, který byl větší a sloužil k ubytování návštěv. Pamatuji se, že za strýčka a tetičky, rodičů Standy, tu bývalo veselo, celý dům byl plný a v zimě se tu návštěvy střídaly neustále.
Stavení bylo jinak velké, patřily k němu chlévy, seník a dílna. Starý strýček byl truhlář a ve své dílně vyráběl nabytek na zakázku. Standa měl jít v jeho šlépějích, ale víc ho bavili motory a stroje. Nakonec skončil jako opravář strojů státních lesů. Ještě dnes mu vozí stroje na opravu, málokdo je tak zkušený mechanik jako on. Zato teta byla v domácnosti, nikdy nebyla trvale zaměstnána. Starala se o zvířata a malé hospodářství. Chodívala vypomáhat do kravína. V zimě navlékala korále a paličkovala krajky, které pak prodávala prostřednictvím UVA, soustavy prodejen lidové umělecké tvorby.
V pokoji se nic nezměnilo. Nábytek vlastnoručně dělaný na míru, byl chloubou strýčkovy zručnosti. Staré fotografie na zdi připomínaly předchozí generace horalů žijících tady pod Bukovou horou. Velká postel s velkými prachovými duchnami dominovala prostoru. Další dvě malé postele pro děti byly při zdech. Lakované vyřezávané skříně byly vyrobené z masivu. Bylo vidět, že je tu čerstvě poklizeno a pán domu si dal na úklidu záležet. Z elektrických kamen sálalo teplo, určitě je Standa zapl brzy ráno.
„Už nepadá sníh. Podívej.“, ukazoval Marcel směrem ven.
Za okny po sněhové přeháňce nebylo ani památky. Odkryl se úchvatný pohled do údolí. Světélkující městečka pod námi a červánky na obloze vnášely světlo do temnoty. Najednou se mi vloudil do duše pocit idyly. Sněhem zasypaná dřevěná chaloupka uprostřed lesů, salajici teplo z kamen a nádherný pohled z oken vyvolavali klidu a vyrovnanost bytí. Takovéto idylické chvíle bývají však na horách vyváženy těžkou prací. Ruce Standy o tom vypovídají. Rozpraskané od mrazu a mozolnaté od neustálého štípání dřeva.
Horale musí být soběstační. Veškerá občanská vybavenost je od jejích domovů daleko. V mnohém se spoléhají na sebe, ale sousedky si vypomahaji v tomto světě obstát. Také výdělky tu nebývaly vysoké. Vzpomínám si, jak strýček s tetičkou za domem na kamenitém políčku pěstovali brambory a slavné Vysocké červené špičaté zelí. Chovali jednu krávu na mléko a dvě jalovice nebo dva voly měli na maso. Tohle všechno se počítalo do kladného rodinného rozpočtu.
Přes pevné rodinné zázemí lidé vždy utíkali z hor za pohodlím měst. Nejprve to utekl můj děda Frantik, bratr strýce, otce Standy. Odešel do Prahy a stal se z nutnosti Pražákem, ale dále v duší zůstal horalem. Pak odešla teta Maruška, sestra Standy, provdala se do Jablonce. Do vínku dostala šikovnost své matky a navrhovala šperky v jedné bižuterce.
Pak odešla i Standova mladá žena. Tři roky se snažila si zvyknout v chalupě na horách, ale nakonec se vrátila do města. Sebou si vzala jediného společného syna, Janka, kterého pak bála pustit za tátou na hory, aby ji tam nahoře nezůstal natrvalo. I když Janek vystudoval pro ni gymnázium a pak vysokou školu, nezabránila tomu, stejně se stal po otci horalem, ne však tady ale v Kanadě.
Standa dvakrát navštívil Janka v jeho vlastnoručně vyrobeném roubeném srubu v Albertě. Založil zde spokojenou rodinu s domorodou indiánkou z kmene Nakoda. Pro svá tři indiánská vnoučata je Standa dědečkem po Skypu. Kvůli nim se na stará kolena naučil trochu anglicky a teď je zas on učí česky. Vypráví jim o životě v chalupě pod Bukovou horou.
„Kluci pojďte dolů! Kulajda je ohřátá.“, Standův hlas nás vytrhl ze zaujatého pohledu z okna. Poslušně jsme následovali příkaz, měli jsme už také hlad.
V přibližně jednom litru osolené vody krátce povaříme houby a kmín. Ve sklenici mléka rozkvedláme hladkou mouku a vlijeme do polévky, je třeba chvíli ještě povařit.
Zvlášť zčásti uvaříme 9 malých brambůrek ve slupce. Nesmíme je příliš rozvařit. Pak je zchladíme a oloupeme.
Na konci do polévky vložíme prohřát oloupané brambory. Déle již nevaříme. Koprem, octem a případně znovu trochu soli doladíme chuť. Dávejme však pozor, abychom polévku nepřekyselili.
Do talíře při servírování dáme smažená vejce na másle s cibulkou, které zalijeme sběračkou polévky a případně posypeme koprem.
V zimně čerstvý kopr sehnat je zázrak, proto se musíme spolehnout na sušený nebo konzervovaný z loňské sklizně ze zahrádky.
|
RozchodníK
Expozice z okolí Marcelova horského pobytu: O životě na horách se dozvíte v expozici Zapadlých vlastenců v Pasekách nad Jizerou. info zde... O kousek dál ve Vysokém nad Jizerou najdeme další zajímavé regionální muzeum. info zde Trochu jiný pohled na život v Pojizeří, Maják a muzeum Járy Cimrmana dokumentuje jeho působení v oblasti a jeho vynálezy - info zde... |
Komentáře
Okomentovat