Zimní království

Čas dětství bývá pohádkovým obdobím, kdy svět se zdá být jiný, než dospělé oči vidí. V dětských vzpomínkách čas byl jinak naplněný, zajímavými rituály. Musím uznat, že teď dospělému mi některé z nich chybí. Stačí jen málo… Chtít je oživit. Pak dospělé oči uvidí zase svět jinak.

„O každé třetí sobotě před Vánoci můj tatínek, vždycky takto po obědu zavelel: ‚Jdeme ven, hledat nejkrásnější vánoční strom.‘“, vyprávěl jsem Marcelovi, „A to jsem věděl, že nás čeká pořádné dobrodružství. ‚Pořádně se oblékni!‘, nakázal mi.“

Zaujal jsem svým příběhem Marcela, že podobně jako mě, když jsem byl malý, rozzářily se mu oči. „Nesměly chybět teplé rukavice a čepice. Naším cílem dobrodružství byl vrchol nejvyšší hory v blízkém okolí.

‚A tam samozřejmě pořádně fouká.‘, říkával táta.

Vzali jsme si sáňky nebo boby, podle toho kolik napadlo sněhu a vydali jsme se na dobyvatelskou výpravu.

Když už jsme šli dobrou hodinu do nekončícího táhlého kopce, zeptal jsem se táty: ‚Tatí, proč nehledáme ten strom tady v lese?‘

Táta se na mě obořil, ‚Ty nevíš, že ty nejkrásnější vánoční stromy rostou tam nahoře nejblíže stříbřitým hvězdám. Tady je to zbytečný!‘

Nedalo mi a musel je se zeptat, ještě na něco: ‚A proč sebou táhneme ty sáně?‘

‚Protože není nad pořádnou jízdu z kopce dolů.‘, odpověděl se samozřejmostí, ‚Uvidíš, až se budeme vracet, budeme doma natotata.‘

Když jsme vystoupali nahoru, rozprostřely se před námi bílé pláně. V dálce, jak pochodeň, čněla rozhledna na Jiráskově chatě.

‚Pojď!‘ pobízel mě tatínek, ‚Tam se zastavíme, až se budeme vracet. Koupím ti pohár, takový, co se dává vítězi po úspěšném závodu.‘

Když už jsem nemohl, brával mě táta na záda nebo mě táhl na sáňkách. Hráli jsme si na Amundsena a jeho psa.

Konečně jsme dorazili do údolí vánočních stromků. Aspoň táta mi to tvrdil. Bylo jich tu spousta. Nedokázali jsme si ani vybrat. Táta říkal, že nejkrásnějším vánočním stromem je jedle.

‚Podívej, z téhle malé rostlinky, která vyklíčila letos na jaře, bude jednou nádherná vánoční jedle.‘, ukázal na malý semenáček před námi v zemi.

Nakonec jsme se vždycky shodli a nějaký z těch krasavců se stal králem, pro letošní Vánoce. Obešli jsme jej a tatínek vždy řekl: ‚Tak tedy poprosíme tě, Ježíšku. Přines nám jej domů. Slibujeme, že jej hezky vystrojíme a až přijdeš s dárky, uvidíš, že jsme se o něj hezky postarali.‘

Samozřejmě, že jsme čekali, že Ježíšek vše splní a než dorazíme domů, bude stromek u nás na balkóně.

Spěchali jsme z lesa, ne však domů, ale do chalupy na pohár.

Jiráskovu chatu na Dobrošově u Náchoda nechali vystavět 1923 čeští turisti a s menšími přestávkami ji Klub českých turistů spravuje do dnes. Podobně jako při stavbě Národního divadla, přispěli na materiál občané z blízkého okolí formou sbírky. Kameny ve zdivu připomínají tehdejší donátory. Za svůj neotřelý vzhled vděčí pak architektu Dušanu Jurkovičovi. Kromě občerstvení v restauraci zde může turista přespat a z věže rozhledny se může kochat pohledem do všech světových stran. Za příhodných podmínek může vidět i do Prahy. Pravdou je, že uvidíte všechny okolní hory – Zvíčinu, Černou horu, Sněžku, Jestřebí hory, Bor, Hejšovinu, Vrchmezí atd.

 

Teplo a příjemné prostředí chaty by náš ukolíbalo a s tátou bychom usnuli u krbu na lavici. Ale nic naplat musíme domů k mamince. Ještěže máme ty sáně. To se to hezky jede dolů z kopce, říkali jsme si. To už se ale setmělo a pod námi Náchod zářil tisíci rozsvícených okýnek. ‚To je nádhera, co!‘, pokaždé se rozplýval tatínek.



Jo a byl tam. Myslím ten stromek. Pokaždé jsme zjistili, že mezitím se Ježíškovi podařilo na náš balkón přemístit náš vybraný stromek.“

„Mám nápad. Mohli bychom se taky letos vydat hledat nejkrásnější vánoční strom?“, Marcelovo souhlasné zavýskání mě potvrdilo, že některé tradice se mají držet. Dospělé oko ví, že během té doby, co jsme byli pryč, maminka stihla v klidu svůj vánoční úklid a z komory přemístila tatínkem koupený strom na balkón. Ale o tom Marcelovi nebudu zatím vyprávět.

Dodnes mám rád to toulání se v zimním království.