Stopy ve sněhu

Dívám se z okna a raduji se. Padají bílé vločky. Mám rád sníh, i když to znamená, že začíná čas služeb s vyhazování sněhu. V našem domě bydlí vesměs starší lidé, jen já a Vašek během chvilky od dveří k brance, a pak ještě kus chodníku vyprostíme z bílé peřiny. A tak se pravidelně ujímáme se této dobrovolnické sněhové služby. Pomáhají nám v tom děti. Vašek má čtyři děti a letos k pomocníkům přibil i Malý Marcel. 

Snad všechno obléklo svou čepici.
V naší zahradě má tento módní doplněk i japonská pagoda. 

Přes týden většinou ráno vymetá Vašek. Je řidičem dodávky, kterou rozváží čerstvé pečivo. Než vyrazí do práce, nedělá mu problém, když vyháže přes noc čerstvě napadený sníh. Později pak během dne vyhazuji sníh sám. O víkendu si zas Vašek může pospat, ráno jako první ujímám se jablka a žezla v podání smetáku a lopaty a postarám se o čistý chodník já. Vůbec to neznamená, že musím brzy vstávat, jen to musím  stihnou do půl desátý, to k nám chodí v sobotu listonoška se sobotními novinami. 

Dnes mi pomohl i malý Marcel. Přiměřeně jsme se oblékli. Ono je totiž problém, při vyhazování sněhu se člověk pěkně zapotí a pak není dobré, když studený pot stéká po zádech. Člověk by mohl nastydnout. 

Jen co jsme otevřeli vchodové dveře, dýchla na nás zima. „Opravdu se ochladilo!“, zaskočeně jsem poznamenal a od chladu se mi udělala pára z úst. 

„To ale nevadí“, usmál se Marcel, „hlavně, že nám sníh vydrží. Budeme moci konečně bobovat.“ Na Vánoce dostal malý Marcel totiž boby a zatím čekaly na svou příležitost v předsíni.

Pustili jsme se tedy do práce. Jak se říká, ve dvou se to lépe táhne. První jsem šel do sněhu já, Marcel s malou lopatkou cestu po mě dočišťoval. No dočišťoval. Nabíral sníh z bílé závěje na kraji chodníku a házel jej nad hlavu do vzduchu. Hodnou chvíli se tím bavil a ani mu nevadilo, že mu padají studené hrudky sněhu za krk. Pak se rozhodl, že ochutná sníh z rukavic, to už jsem se otočil a napomenul ho: „Nejez to, bude ti špatně!“  

„Ach jo, a to já mám sníh tak rád!“, povzdechl si Marcel.

Už jen asi metr ke brance mi zbýval, když jsem zaslechl pana Ferbase křičet z okna: „Ahoj námořníci, koukám, že už máte skoro hotovo.“

Pan Ferbas je bývalý námořník: „Připomíná mi to, jak jsme jednou zamrzli na Lofotech v jednom fjordu, sněžilo tak hustě, že nás skoro nemohl nalézt ledoborec.“

„Co je to ledoborec?“, vyptával se Marcel.

„Ty nevíš, co je ledoborec...“, pustlil se do nadšeného vyprávění pan Ferbas, zatímco Marcel lýzal rampouch, který ulomil z pletiva plotu. 

„Hotovo.“, odhodil jsem poslední sníh z lopaty a kochal se pohledem na čistý chodník. 

„Dobrý den“, pozdravem mě probudila ze zasnění paní listonoška Nováčková, „Tak už nám to zase začalo. Tohle bílé smetí nemám ráda, musím dávat pozor, abych neuklouzla na náledí, ale u vás je vždy krásně vymeteno.“ Chválila. 

„Pane Ferbasi nesu vám vaše sobotní noviny. Přijdete, si pro ně dolů ke dveřím, abych je nemusela dávat do schránky? “

„Marceli, vem je a dones je nahoru panu Ferbasovi.“, vyzval jsem jej k pomoci.

„To by bylo milé, ušetřilo by mi to pár kroků.“, poděkovala paní listonoška a švitořila chválu na Marcela, který v mžiku zmizel po vymetené cestě z dohledu. 

Cestou domů jsem posbíral všechno náčiní na sníh, které Marcel vytahal ze sklípku pod schody. Pomyslel jsem si, jestli by nebylo lépe příště to udělat časně ráno bez něho.  

„Podívej!“, vytrhl mě z myšlenek Marcel. „Kdo je tady zanechal? Čí jsou?“, ptal se.

Přes zápraží vedly stopy.

„To budou stopy Míci od Vašků.“, říkám tak Vaškově rodině

„ Určitě vyrazila na potulku. Asi má zas toulavou.“

 Je to kočka lenivá, ale jednou za čas zdrhne a několik dní ji není vidět. 

„Kam asi šla?“ zamyslel se Marcel.

Obvykle bych znal, odpověď. To se toulá za svými nápadníky. Ale v zimě?

„Nevím,“, pokrčil jsem rameny, „dostal jsem však nápad. Vezmeme si pekáč, stejně jej musíme vyzkoušet, jak jezdí, a půjdeme po jejích stopách. Sníh je totiž jako kniha. Prázdné bílé stráně jsou volné listy čistého papíru, do kterého naše stopy vpisují příběh. Pojď, naučím tě číst, komu patří stopy.“

„A nechtěli by jste si půjčit Tondu?“, poznamenal ode dveří pan Ferbas.

„Joooo, prosím vezmeme sebou Tondu...“, začal škemrat Marcel. 

„Potřeboval by zvednout z gauče a vyvenčit. Mě se do toho bílýho moře moc nechce. A k tomu stopování by se vám hodil. Prosím, námořníci.“

Neměl jsem moc možností už odmítnout. Tonda je jezevčík a ti jsou na stopování nejlepší. 

Zastavujeme se v místech bývalého lesního divadla, které už dávno pozřel les.
Dnes lesníci odložili pily, vládne prozatimní příměří. 

Ach ty zimní výhledy. Dnes nám mraky nepřejí kochat se dokonalým pohledem na vzdálené kopce, obvykle bychom dohlédli až do Krkonoš ke zasněžené Sněžce.
Avšak není nad to, když se krajina oblékne do svatebního.    

Došli jsem po stopách do půli lesa, tu najednou Tonda zavětřil stopu a rychle se po ní vydal. Marcel pevně držel jeho vodítko, co to šlo.  Pak však klopítnul o kořen, spadl a popruh pustil. Milý Tonda pelášil do smrkového houští. 

„Co teď?“ přemýšlel jsem nahlas.

„Podívej tady... “ ukazoval Marcel na psí stopy našeho kamaráda, „Je to jasný, podle stop jej najdeme.“ 

Prolezli jsme houští a pak ještě přešli malou paseku, když jsme zaslechli štěkot. U vyvráceného pařezu seděl Tonda a označoval štěkotem noru. Neměl lovecký výcvik, ale probudili se v něm jeho jezevčíkovské geny.

Po chvilce jsme potkali s celou rodinkou Vašků, kteří se vraceli ze sáňkování.

„Taky na sáňkování?“, poznamenal Vašek. Samozřejmě jsme mu neřekli, že jsem vyrazili stopovat jejich Mícu.

    Pokračovali jsme dál až k rybníčku. Ani tam nebyla jedna stopa po Míce.

    Místo toho se po zamrzlé hladině rybníčku proběhl osamělý mladý srneček, prozradily to jeho dva špárky otištěné do sněhu.

    U krmelce jsme se chvilku zdrželi. Stop tu bylo spoustu. Převažovaly stopy srnek, ale byly tu malé stopy zajíce. 

    Myslivci měli poctivě seno v krmelci uloženo a ve žlabech bylo spousta kaštanů a jiných lahůdek pro vysokou zvěř.

    U včelínů byla liška. Číhala tu asi na zajíce, kteří na blízkém poli před ní skotačili. 

Podle spleti stop tu byla velká zajíců parta. Liška však nebude mít šanci. Na bílém sněhu je nápadná jak rezavá skvrna na vodní hladině. Už zdáli ji jistě prozradí kožich.

„Hádej, čí jsou tohle stopy, Marceli?“ „Vím, ale nepovím. Ihaaaa!“

U břízky s prázdným hnízem jsme si uvědomili, že naše snažení je marné. 

Po hodině zbytečného pátrání jsem zavelel, „Jdeme domů! Beztak Míca už se vyhřívá u topení za oknem.“ 

Cestou jsme samozřejmě nezapomněli nasytit bobováním.