Městem chodí Mikuláš

„Hele, podívej, co mám?“, přiběhl ke mně malý Marcel a v otevřené dlani ležela zlatá hvězda. Bylo to znamení, najít hvězdu právě v dnešní den.

„Kde jsi ji našel?“ 

„Ležela támhle u hřiště. Tam vedle pískoviště, mezi houpačkami a skluzavkou.“, popisoval mi místo svého obrovského objevu a vedl mě tam.

Dnešní dětské hřiště bylo prázdné. Snad protože prosincové počasí příliš nepřeje hrátkám, takže chyběli svědkové našeho objevu padlé hvězdy. Marcel ji našel zrovna, když chtěl vylézt na skluzavku a aspoň jednou se sklouznout. On to má hrozně rád.

„Co s ní budeme dělat?“, zeptal jsem se Marcela.

„No, vezmeme ji sebou. Třeba nás něco napadne. Třeba nám to sama řekne?“, zamyslel se, když ji pevně svíral v dlani.

Začalo se brzy smrákat, tak jak to bývá před Vánoci, už ve čtyři hodiny byla tma. Vypravili jsme se domů a cestou jsme se chtěli zastavit na dejvickém trhu na Vítěznému náměstí, když jsme však šli okolo dejvické pošty, byli jsme svědky jednoho zázraku. 

Na schodech vedle pošty seděla zlatovlasá dívenka ve sněhobílých šatech, která usedavě brečela. Zatímco okolo ní poskakoval klučina. No klučina spíš to byl čertík. Kluk měl na sobě kostým čerta.

„Co bulíš? No tak se to stalo!“, říkal jí, když nedokázal utišit její pláč. Marcel je zdálky pozoroval překvapeným pohledem. Ještě nikdy nezažil den, kdy městem chodí čerti a andělé.

„No tak co, to neznamená, že nejsi anděl!“ chlácholil dál dívku čert. „Uvidíš, že si toho nikdo nevšimne! “ 

„Tobě se to říká! Vždyť kdybys ztratil pytel a svůj řetěz, stačilo by, abys strašil svým kostýmem. Kdo ale teď, pozná, že jsem anděl? Anděl bez hvězdy není anděl.“, ukázala na prázdné místo ve své čelence.

Bylo mi jí líto, jistě strávila spoustu času s přípravou svého kostýmu. Její bílé šaty obšívané zlatými nitěmi, bílý kožíšek, zlaté vlasy... Bylo to dokonalé, ale chyběla jí hvězda, symbol, co by potrhl ztvárnění její postavy.

Marcel otevřel svojí dlaň a přišel na to, co málem by mi nedošlo. Vzal svojí hvězdu a došel k malému andílku a beze slov jí zasadil hvězdu do čelenky. Zapadla tam jako do peřinky. Vrátil anděli jeho hvězdu.

V tu chvíli se objevil on. Vyšel z pošty. „Co vy tu děláte? Chvilku Vás nechá člověk o samotě a vy …“ zarazil se, když uviděl malého Marcela. „ Zdravím tě, Marceli. Byl jsi na dětském hřišti?“

„Vy znáte moje jméno?“, lekl se Marcel. „Jak víte, že jsem našel tu hvězdu na dětském hřišti?“

„Já vím všechno,“ řekl hlubokým hlasem: „Jsem přeci Mikuláš. V dnešní den chodívám mezi Vás lidi a obdarovávám hodné a těm, co páchají špatné skutky, hrozím. Viď, čerte?“ Čert zahlomozil se svým řetězem a vyplázl se svým blll červený jazyk.

„Ty se ho ale bát nemusíš. Ty jsi zachránil anděla. Ano, anděl by nebyl andělem bez své čarovné hvězdy. Jak se Marcelovi odměníš anděli?“ zeptal se Mikuláš.

Anděl beze slova přišel k Marcelovi a políbil jej na čelo a z kapsy kožíšku vyndal modrý kámen, dal jej do dlaně, kde před tím byla hvězda. Nakonec se na něj láskyplně usmál. Nikdo si nevšímal, že čert se škodolibě pošklebuje. Možná záviděl. 

„Samozřejmě musíš dostat, ještě koledu!“ nakázal Mikuláš: „Dej, mu prosím anděli jeden z balíčků z našeho košíku.“ Marcel poděkoval a rozběhl se přes ulici zpátky za mnou. Byl to jeho první zážitek s tímto svatým mužem. Ten večer jsme potkali ještě spoustu dalších Mikulášů, andělů a čertů. Vysvětlil jsem mu, že Mikuláš je jen jeden, jako Ježíšek, ale protože by měl spoustu práce a nemusel by obejít všechny, tak vyslal na zem svoje dvojníky. Nikdo tedy neví, který je ten pravý. Proč by zrovna ten Marcelův, nemohl být skutečný.

Dnes je 5. prosinec, tajemný večer, kdy do ulic přichází tajemný pán v bílém rouchu s zlatou berlou. Přichází na zem z nebeského ráje, aby odměnil spravedlivě hodné děti a potrestal malé hříšníky. Doprovází jej dva společníci s nebeskou a pekelnou mocí. 

V tramvajích budeme potkávat trojice, k níž míváme odvěký zvláštní respekt. Už v dětství při každoročním setkání s ním se nám vyvolávají pocity zúčtování. Budou postávat snad na každém rohu. V drogerie si ještě čerti na poslední chvíli koupí krém na boty a dokončí svůj makeup.

Nikde v Evropě a snad ani nikde na světě není v tento den největší koncentrace čertů a andělů na jednom místě, jako u nás doma v Čechách. I když míváme svrbění z našich drobných hříšků, které spácháme během toho běžného roku, víme, že dnes to dopadne dobře. Není nad dobré skutky, které poslouží jako naše pokání.

Je čas Vánoc a obdarovávání, nezapomeňme na ty, co ztratili skoro už víru a naději. Na lidi nemocné či bez domova.