Tady mě máte
„Tady mě máte,“ těmito slovy nám do života vstoupil tento rozverný kluk, když k nám seskočil z vlaku na zaprášený peron hlavního nádraží. Odložil kufr a pevným stiskem objal moji dlaň. „Jmenuji se Marcel, Marcel Petit,“ i když jsem jeho jméno dávno znal, znělo to podobně, jako kdybych právě slyšel, že jsem vyhrál milion a nemohl tomu uvěřit.
„Petit to je francouzsky jako Malý,“ dodal na vysvětlenou. Dál jsem s údivem pozoroval tohoto malého caparta. Sršela z něho radost a už dopředu jsem tušil, že se s ním nebudeme určitě nudit. Jeho hnědé oči těkaly po nás tázavými pohledy, nebyl v nich smutek ani známka soužení.„Slyšel jsem, že Praha je kouzelné město, opředené spoustou tajemných příběhů,“ spustil jako kolovrátek. „Já mám rád tajemné příběhy. Rád je polehoučku rozbaluji jako dárky zpod vánočního stromečku a s překvapením pozoruji, co je v nich ukryto. Znáte nějaké? Budeme si je vyprávět, ano?!“
Nepustil nás ani ke slovu. Vzal jsem mu kufr a vydali jsme se k východu z nádraží.
„A co je tohle? Vypadá to, jako kdyby zkameněli, když se nedočkali svého vlaku. Nebo snad to byl nějaký černokněžník, který je zaklel, a oni se proměnili v sochy?“ upoutalo jeho pozornost sousoší na prvním nástupišti.
„Před jakým utrpením? Prosím, vyprávěj.“
Úplně jsem zaváhal. Jak vůbec člověk má mluvit s tak malým klukem? Jako by mi najednou zkameněl jazyk, vše se zdálo příliš složité. Lze jednoduše vyprávět příběh Nicolase Wintona, tak aby to bylo srozumitelné takto malému tvorečku a přitom jej ochránilo od popisu těch hrůzostrašných souvislostí? Nešlo odmítnout.
„Nicolas Winton je velký hrdina, který pomohl 669 dětem za druhé světové války. Vlastně jim pomohl k lepšímu životu. Vypravil pro ně vlak, který je dovezl až za Lamanšský průliv do britského Londýna. Tam na ně na nádraží čekali noví rodiče, kteří jim během války poskytli nový domov. Zatímco tady byla válka, hlad a kruté pronásledování.“
„To je jako teď se mnou,“ usmál se Marcel.„Jenže ty před ničím neutíkáš. Nemusíš se bát, že ti někdo ublíží,“ doplnil jsem ho.
„A co stalo s jejich rodiči? Ti tu přece zůstali? Ti ten vlak neodvezl?“ pokračoval dál ve vyzvídání tento malý všetečka.
„Ti to neměli vůbec lehké. Většinu z nich z jejich domovů vyhnali a odvezli je do pracovních táborů, mnozí z nich se už nikdy zpátky po válce nevrátili a jejich děti se s nimi už nikdy nesetkaly.“
„A proč se nevrátili? Copak nechtěli vidět svoje děti? Nebo snad všichni umřeli?“
V této chvíli jsem pochopil, že všechny naše další rozhovory budou odhalené bezezbytku tajemství. Nebudou stačit okliky a nedokončené věty, abych nasytil zvědavost tohoto přemýšlivého hocha.
Usmál se a pak řekl, „Věřím, že odtamtud šli dál, je čekal nádherný duhový svět. Věříš v Boha?“
Tou otázkou mi sebral poslední zbytky jistoty slova. Zmohl jsem se pouze na kývnutí hlavou.
Vzal mne za ruku a tiše jsme vyšli vstříc společným zážitkům.
V našem příběhu je věnována zmínka Nicholasi Wintonovi. Jeho hrdinský čin si zaslouží naši připomínku. O to více obdivuhodnější je pak fakt, že právě on velkou část života prožil v ústraní a až s dosti velkým odstupem od oněch chvil byl osvícen reflektory a označen za hrdinu. Jak buddhističtí mniši říkají, každý dobročinný čin má být vykonán bez očekávání zpětného profitu, tím může být i obdiv a sláva.
V tomto čase Vánoc si o to více uvědomíme hodnotu mezilidských vztahů, hodnotu nezištného činu, který nemusí být jen spojen záchranou života. Pro osvětlení více Wintonova činu, přikládáme pár odkazů k tomuto tématu. Máte-li chvilku, věnujte ji osudům Nicolase Wintona a jeho "dětí".
O dokumentu Síla lidskosti - Nicholas Winton
video Úryvek z tohoto dokumentu cca 10 min
video Uvolněte se prosím, Jana Krause s hosty " Wintonovi dětmi "
video Rozhovor s dcerou Nicholase Wintona
