Dárek od víly

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem našeho malého spáče.

„Jak si se vyspal?“ Marcel stál u okna a upřeně hleděl ven. Potichu mě pozdravil. Přišel jsem k němu blíž a společně jsme se dívali oknem na dvůr.

„Zdálo se mi,“ začal tichým hlasem vyprávět. „Z nebe se snášely bílé vločky. Lehké a nadýchané. Zlehounka a potichu dopadaly na zem jako semínka, z kterých hned vyklíčily zimní bílé květy. Díval jsem se z okna na tu nádheru, když tu najednou se objevily tři víly. Vznášely se stejně jako vločky. Tančily lehké jako vánek. Stříbrem oděné, sněhově bílé vlasy zářily ve světle měsíce. Trhaly květy a vily z nich krásné věnce, kterými si pak navzájem korunovaly své hlavy.

Jedna z vil si mě všimla a přišla blíž k našemu oknu. Byla krásná. Usmála se. Řekla mi, ať se nebojím. Sundala si věnec z hlavy a chtěla mi jej dát, když vtom jsem se probudil a vidím, že to byl jen sen. Venku nejsou žádné víly, žádné krásné bílé květy, a už vůbec žádný sníh!“

„Většinou co se ti první noc v novém domě zdá, to se i stane. Třeba dnes konečně napadne sníh?“ chlácholil jsem jej.

„Hele, podívej!!! Támhle na lavičce pod stromem leží nějaký věnec. To ho tam jistě nechala ta víla,“ ukázal Marcel.

„Vidíš to! Pojď, půjdeme se na něj podívat,“ vzal jsem jej za ruku a jeho zvídavé oči se rozzářily.

Vzali jsme si boty, pyžamo nám koukalo z pod kabátů a seběhli jsme po schodech na dvůr. Se zatajeným dechem jsme přiběhli k lavičce. Ležel tam věnec, nebyl sice bílý jako z marcelova snu. K němu byl přiložen lístek.

„Co je na něm napsáno?“ šeptal Marcel.

Začal jsem se smát.

„Čemu se směješ!“ okřikl mě Marcel, kterého trápila zvědavost.

„Ano, byla tady víla, naše víla, teta Silvie. Nechala nám ho tady, protože jsme nebyli doma, abychom si jej ozdobili.“

„Ty znáš opravdové víly? A proč máme ten věnec ozdobit?" zavalil mě otázkami.

„Musíme jej ozdobit, protože začíná Advent a zítra je první adventní neděle.“



Tradičním symbolem adventu je od 19. století adventní věnec se čtyřmi svícemi. Rozsvěcování svící možná bylo inspirováno židovskou tradicí zapalování osmi svící, tedy se svátky osmi svící, Chanuka, které v přibližně ve stejné době slaví židé.

Věnce byly dříve zavěšovány na stuhách ke stropu. Snad z důvodu nedostatku prostoru v sednicích početných venkovských rodin. V moderní době jsou především kladeny na stůl, rodina pak zapaluje svíci při slavnostní nedělní večeři, která přichází se soumrakem. Zapalování stále většího počtu svící vyjadřuje stupňující se radost z očekávání Vánoc.

Dnes první adventní neděli zapalujeme první svíci, podle tradice by měla být fialová. Přezdívá se jí svíce proroků. Tuto svíčku zapalujeme na památkou na proroků, kteří předpověděli narození Ježíše Krista. 

Druhou adventní neděli zapálíme druhou fialovou svíci, tzv. betlémskou. S ní je spojována láska k Bohu a představuje Ježíškovy jesličky. 

Na třetí adventní neděli rozžhneme růžovou svíci. Je to svíce pastýřská, vyjadřuje radost ze zvěstování narození Ježíška pastýřům. Má jinou barvu, protože postní období přechází do druhé poloviny, je téměř u konce a advent získává slavnostnější ráz. 

Se čtvrtou adventní neděli spojujeme poslední svíčku, andělskou. Mír a pokoj duši symbolicky přináší, tomto jsme připraveni na vánoční svátky.

Náš věnec už nemá svíce v tradičních barvách. Vzhled i pravidla aranžování věnců se mění. Pravidlem však zůstává, že dvě svíce jsou stejné. Jedna, pastýřská, má jinou barvu než celková kompozice a andělská bývá, zcela jiná a v našem případě ji představuje opravdu anděl.